Jako dítě jsem milovala seriál Bajky od Michaela Bonda. Kreslené postavičky s bylinkovými jmény – Paní Rozmarýna, Pan Bazalka, pes Kopr a zahradník Bobkový list – mě provázely celé dětství. Nejvíc mě okouzlil indický zaříkávač hadů Pashana Bedhi. Prodával „hůlku z hřebíku“ a k uklidnění si pobrukoval: „Když máte profíka, tak si dejte šlofíka.“ Dnes to může znít archaicky. Jeho obří turban, magická píšťala a velšsko‑indický přízvuk ve mně však zůstaly. A ten pořad? Stále ho považuji za výjimečný – lepší než většina tehdejší dětské tvorby.
Stejně jako dobré dětské pořady mizí i zaříkávání hadů. Důvodů je víc: vlastnit kobru není jen tak a aktivisté upozorňují na krutost vůči zvířatům. Jestli vás to i přesto láká, tady je náhled do jeho praxe a reality.
Nejprve k hadovi samotnému. Kobry existují zhruba v šestnácti druzích a všechny jsou jedovaté; některé víc, jiné méně. Tradiční ukázky se proto zásadně oddělují bezpečnostní bariérou a pracuje se s profesionály. Bezpečnostní varování: uštknutí je vážný problém a může skončit smrtí. Tréninky probíhají odděleně – sklo mezi člověkem a hadem je standard – a samotné zvíře má v rukou zkušený ošetřovatel či chovatel. Když se kobra rozčílí, situaci řeší on – ne náhodný obdivovatel.
BUDEME POTŘEBOVAT
- Košík s víkem (jaký známe z dokumentárních snímků)
- Píšťalu pungi (nástroj z vydlabané tykve)
OBLEČENÍ
Tradiční outfit tvoří bílý turban, náušnice, náhrdelník z mušlí a bederní zástěrka s odhalenou hrudí. Styl je součástí show. Dámy, které mají rády ženskost, mohou sáhnout po lurexových plavkách. Efekt je ale až druhořadý. První slovo má bezpečí zvířete i lidí kolem.
POSTUP
V klasickém obraze ulice visí košík na bambusové tyči přes rameno. Zaříkávač si vybere rušné místo – poblíž tržiště nebo obchodního domu, zkrátka tam, kde se tvoří davy –, sedne do tureckého sedu a košík položí před sebe.
Po odklopení víka zazní pungi. Kobra se vyplazí ven a roztáhne krční kápi. Není v tom magie, ale reakce. Po chvíli z košíku zkrátka „vystřelí“ vzhůru, jako z pružiny. Vzpřímený postoj je obranná pozice. Kápě ji opticky zvětšuje a budí respekt. Hadi neslyší jako my; vnímají vibrace a hlídají si pohyb. Proto pak jejich kývání připomíná pohyb píšťaly – je to choreografie obrany, ne hudební trans.
Kobry jsou defenzivní a k útoku se nechají vyprovokovat těžko – a proč by to kdo dělal? V přírodě se dlouho vzpínají, i když jsou zahnané do kouta. Pungi je navíc tvrdá; když do ní had občas kousne, narazí na neústupnou tykev. Profesionálové sedají mimo „palebnou linii“, tedy mimo dosah přímého výpadu – zhruba třetina délky kobry je hranice dosahu, kterou nepřekračují.
Někteří zkušení performeři si troufají i na polibek na čelo shora. Kobra typicky útočí dolů a na to, co je nad ní, nedosáhne. Tohle je ale disciplína pro ty, kdo svůj exemplář dokonale znají a umí vycítit, kdy má dost a chystá se dát najevo nelibost.
Když má had odtančeno, show končí jednoduše: zaříkávač přestane kývat píšťalou a zvíře se samo stáhne do stínu košíku. Bez nátlaku, bez dramatu.
Nechápu, proč hady nezaklíná více lidí.
Zaříkávání hadů je v jádru choreografie pohybů, ne hudební magie. Dnes je z něj spíše relikt i kvůli etice a bezpečnosti, ale jeho kouzlo zůstává: setkání člověka a tvora, kteří si navzájem čtou z gest a drží si odstup.
Napsat komentář